Smrt nás učí žít – závěr jedné série, začátek jiné

Umírání nás učí umění žít. – Stephen Levine

Když jsme se na začátku této série podívali smrti do očí, nevěděli jsme přesně, kam nás povede. Vydali jsme se do temných hlubin lidského zármutku, stínů ticha, do příběhů napříč kulturami, vírami i časem. Prošli jsme krajinami bolesti, neuchopitelnosti, ztrát i hlubokého pokoje. A přesto – nebo právě proto – jsme na konci srdcem blíž životu než kdy dřív.

Smrt nás vede zpátky k sobě. Učí nás zpomalit, vážit si doteku, mluvit pravdu, obejmout své blízké dřív, než bude pozdě. Připomíná nám, že každý den je dar, že přítomnost není samozřejmost a že i slza může být poctou lásce.

Co nám řekla smrt

Naučila nás, že ztráta není porucha. Že smutek není slabost. A že i když odejdou ti, které milujeme, jejich otisk zůstává – v našem smíchu, v našich volbách, v tom, co chráníme a co tvoříme.

Ukázala, že smrt není hranice, ale průchod. Někdy bolestivý, někdy mírumilovný, ale vždycky hluboký. A že tváří v tvář konečnosti se objevují ty nejpravdivější otázky: Jak chci žít? Na co čekám? Komu jsem ještě neřekl, že ho miluju?

A co dál?

Tato série nebyla jen o smrti. Byla o životě, který díky smrti nabývá na ostrosti, jasu a hodnotě. Byla o odvaze dívat se do míst, která běžně míjíme. A možná v tom byla i naděje, že když se smrti přestaneme bát, začneme doopravdy žít.

Nechceme, aby tento závěr byl tečkou. Ať je to dvojtečka. Pozvání.

K větší přítomnosti. K laskavějším vztahům. K rozhodnutím, která nevycházejí ze strachu, ale z lásky.

Nejvíc na světě se bojíme smrti. A přesto je to smrt, která nás učí nejvíc o lásce.

Pokud vás tato série zasáhla, otevřela vnitřní otázky nebo připomněla nezpracovaný smutek, můžete se kdykoli obrátit na naši terapeutickou podporu. Jsme tu pro ty, kdo chtějí svému životu porozumět hlouběji.

Více informací najdete na vitadux.cz/terapie.